Hned na úvod musím vysvětlit titulek tohoto článku o Čivavách. Článek totiž bude trochu jinak napsán, než jste zvyklí. Nebudu se ani tak věnovat obecnému popisu rasy, jako popisu výletu.

Před nedávnem jsme byli se skupinou známých na Lysé hoře a měli jsme s sebou 3 psy.

Jeden byl klasický lovecký pes, který kolem nás nadšeně běhal a bylo mu jedno, že si tím pobíháním nahoru a dolů vyšel, tedy vyběhl, Lysou horu nejméně třikrát.

Další byl pes děděček, který celou cestu šel spokojeně vedle své těhotné majitelky a nenechal se vytrhnout ze svého klidu. Navíc jsme měli zakázáno mu házet klacek, kvůli nedlouho vyléčenému kolenu.

Posledním psem naší výpravy byla dlouhosrstá Čivava.

Všichni víte, že je to malý chlupatý pes, který je většinou spojen s „dámami a gaučem“. Pro dokreslení celého příběhu musím říct, že bylo kolem půl metru sněhu a foukal velmi silný vítr.

Malá, neohrožená Čivava byla po celou dobu kolem nás a rozhodně se celou cestu držela svého tempa, ze kterého ji nemohlo vytrhnout ani občasné zapadnutí do sněhu, ani silný vítr, který ji místy strhával ze stopy.

Poprvé vživotě jsem viděl, jak silně je chlupatá „koule“ deformována větrem do podoby jakésy trychtýřovité rakety, kdy čumák byl vystrčen proti větru a stočený ocásek pak zastupoval zadní křídlo.

Abych byl férový, tak asi dvakrát ji páníček schoval proti větru, ale to bylo jen tehdy, když měla problém zůstat stát na místě i ve své aerodynamické poloze.

Když jsem toho malého psíka viděl, hned mě napadlo označení horský minipes. Na takové počasí, jaké panovalo na Lysé hoře, je ten psík perfektně vybaven. Má dlouhou a teplou srst, která jej brání proti chladu. Je dostatečně malý, aby se kdykoliv schoval do prohlubně nebo za padlý kmen a je natolik lehký, že se nepropadá ve sněhu.

Tento konkrétní psík si mě získal svou vitalitou a překvapil čiperností, kterou jsem u takových „gaučáků“ nečekal.

A proto nesouhlasím se zažitým klišé, že jsou líní, ale tvrdím, že když má dostatek pohybu, jedná se o hodně čilé zvíře, které dokáže leckoho překvapit.

Mimo jiné také tím, že si celou cestu zásadně dovolovalo a vrčelo na velké psy…

 Jirka.